Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vídeň

Historie

Vídeňská pánev je díky své výhodné poloze a příznivému klimatu nepřetržitě osídlena už od mladší doby kamenné. Jméno dostalo místo po keltské osadě Vedunia, což v překladu znamená lesní potok.

Kolem přelomu letopočtu bylo území dobyto Římany, kteří na místě dnešního centra města vybudovali vojenský tábor s přilehlým městem. Neslo jméno Vindobona a jeho úkolem byla obrana severní hranice říše před germánskými kmeny. Roku 180 při tažení proti Markomanům zde zemřel císař Marcus Aurelius. Římané opustili město v 5. století, ale osídlení v místě nikdy zcela nezaniklo a ve středověku bylo na římských základech obnoveno opět do podoby města.

Roku 1155 učinil markrabě Jindřich II. Jasomirgott Vídeň hlavním městem Rakous, na základě Privilegia minus (1156) povýšených na vévodství. Při návratu z křížové výpravy byl na území města zajat anglický král Richard I. Lví srdce. Výkupné složené za jeho propuštění se stalo stimulem pro rozvoj města, významného obchodního střediska v Podunají. Za vlády prvním Habsburků se Vídeň jako jejich sídelní město stala na čas centrem říše, které se po nástupu Lucemburků přesunulo do Prahy. Roku 1365 zde byla založena třetí nejstarší univerzita severně od Alp, v roce 1438 se Vídeň opět stala rezidenčním městem císařů. Nedlouho poté zde bylo zřízeno i biskupství (1469). Ve dvacátých letech 16. století se Vídeň stala centrem podunajského soustátí, které zahrnovalo rakouské, české a uherské země a s krátkými přestávkami jím zůstala až do roku 1918. V letech 1529 a 1683 byla u Vídně odražena turecká vojska, která do té doby úspěšně postupovala přes celý Balkán.

Vídeňský kongres stanovil po napolenských válkách novou velmocenskou rovnováhu v Evropě

Město bylo centrem jedné z evropských velmocí a rezidencí římského císaře a jeho dvora. Během napoleonských válek se stalo hlavním městem nově vytvořeného Rakouského císařství, roku 1814 byl do Vídně svolán kongres, který řešil nové poválečné uspořádání Evropy. Druhá polovina 19. století a počátek 20. století bylo poznamenána bouřlivým rozvojem města. Na místě hradeb vznikla rozsáhlá okružní třída lemovaná veřejnými budovami - Ringstraße, nově byla přestavěna podstatná část města a dřívější předměstí se propojila s vnitřním městem. Před první světovou válkou přesáhl počet obyvatel dva miliony, Vídeň byla čtvrtým největším městem na světě. Byla i významným centrem uměleckého života.

Velkou ranou pro město byl rozpad Rakousko-Uherska v roce 1918. Město ztratilo své zázemí v obrovské říši a stalo se předimenzovaným centrem malého Rakouska, postihl ho i odchod převážné části českého a slovenského obyvatelstva do nového Československa (roku 1910 zde žilo cca čtvrt milionu Čechů a Slováků). Roku 1921 se Vídeň stala samostatnou spolkovou zemí. Mezi válkami byla baštou socialismu v Rakousku, při krátké občanské válce roku 1934 stála v centru bojů. Roku 1938 však již její obyvatelé připravili triumfální uvítání Adolfu Hitlerovi. Rakousko bylo do roku 1945 připojeno k Německu a Vídeň ztratila pozici hlavního města. Po skončení války bylo město rozděleno na čtyři okupační zóny a SSSR, USA, Francie a Velká Británie spravovaly Vídeň deset let. Od 70. let zažívá město prudký rozvoj, díky rakouské neutralitě se stalo sídlem mnoha mezinárodních organizací (UNIDO, UNOV, CTBTO, UNODC, IAEA, OPEC, OBSE).

 

Obyvatelstvo

Vývoj počtu obyvatel Vídně v posledních dvou stoletích

Těsně před první světovou válkou byla Vídeň s více než dvěma miliony obyvatel čtvrtým největším městem na světě. Druhá polovina 19. a začátek 20. století, kdy byla centrem velké mnohonárodností říše, jí vtiskly charakter sídla tvořeného lidmi různého původu, kultur a náboženství. V roce 1900 byla čtvrtina obyvatel tvořena rodáky z území dnešní České republiky (Češi i Němci); významná přistěhovalecká vlna přišla z Haliče (především Židé a Poláci). Po válce město ztratilo mnoho obyvatel, kteří se často vrátili do rodných zemí. Jednalo se především o Čechy, Slováky a Maďary.

Počet obyvatel se koncem 30. let zvýšil vytvořením Velké Vídně, vzápětí ale zase poklesl v důsledku odchodu 140 000 a vyvraždění dalších 60 000 vídeňských Židů. Zanikl tím i osobitý charakter II. okresu (Leopoldstadtu), který byl dříve určen právě touto menšinou. Po válce klesl počet obyvatel až na 1 600 000, mnoho vídeňských vojáků padlo nebo se nevrátilo ze zajetí. Město bylo z 20 % zcela zničeno a bylo okupováno spojeneckými vojsky. Počet obyvatel klesal až pod 1,5 milionu obyvatel (1987). Svůj podíl na demografickém propadu měla i změna životního stylu a vystěhovalectví na dolnorakouský venkov. Opětovný nárůst nebyl důsledkem zvýšení porodnosti, ale přistěhovalectví. V letech 1987-1994 zde našlo azyl 60 000 uprchlíků, především z bývalé Jugoslávie a Turecka. Mezi lety 1998-2005 se přistěhovalo dalších 85 000 nových obyvatel.

Pestrý původ je dodnes zřetelný ve velkém podílu příjmení slovanského a maďarského původu, která v rámci Rakouska často ukazují na vídeňský původ nositele. Nositelé těchto jmen také často užívají vídeňský dialekt, který se ale u mladší generace vytrácí a omezuje se na několik základních slov a slovních obratů.

Počátkem roku 2009 žilo ve Vídni 1,69 milionu obyvatel, podle posledního sčítání (2001) 1,55 milionu. Z toho se necelá čtvrtina nenarodila v Rakousku a necelá pětina nemá rakouské občanství. Polovinu cizinců tvoří občané států bývalé Jugoslávie (120 000 obyvatel) a Turecka (48 000); dále zde žije 26 000 Němců, 25 000 Poláků, 21 000 Čechů, 12 000 Maďarů a 10 000 Rumunů. Úředně uznaný statut jazykové menšiny mají mluvčí českého, maďarského, slovenského a romského jazyka.

Vzhledem k růstu porodnosti i přistěhovalectví se předpokládá, že kolem roku 2030 může Vídeň opět dosáhnout počtu dvou milionů obyvatel.

Podle sčítání obyvatel z roku 2001 se největší podíl Vídeňanů a Vídeňanek hlásí k římsko-katolickému křesťanství - 49,2 % (v roce 1961 ještě 82 %), město je sídlem katolické arcidiecéze. Bez vyznání je 25,6 obyvatel. Muslimové mají ve městě podíl 7,8 %, pravoslavní křesťané 6 % a evangelíci 4,7 %. Dříve významná židovská obec má nyní jen několik tisíc členů (0,5 %).

 

Správní členění Vídně

Související informace lze nalézt také v článku Vídeňské městské okresy

.

Vídeň se člení na 23 samosprávných městských částí tradičně označovaných jako vídeňské městské okresy (Wiener Stadtbezirke). První byly vytvořeny roku 1850 při prvním rozšíření Vídně. Od té doby se zvětšil nejen jejich počet, ale i rozloha. Kromě toho docházelo i k jistým změnám hranic těchto celků. Městské okresy se dále člení celkem na 89 katastrálních území, jejichž hranice se však v některých případech nekryjí s hranicemi městských okresů.

 

 

Vzdělanost

Ve Vídni byla roku 1365 založena nejstarší německá univerzita, která se dodnes řadí mezi prestižní evropské vysoké školy. Její knihovna je největší vědeckou knihovnou v Rakousku. Trojici zdejších nejvýznamnějších knihoven dále tvoří Rakouská národní knihovna a Vídeňská městská knihovna.

Město bylo rodištěm a působištěm mnoha vědeckých kapacit - filosofů Karla Poppera, Ludwiga Wittgensteina, ekonomů tzv. vídeňské školy (Eugen von Böhm-Bawerk, Ludwig von Mises, Friedrich August von Hayek), psychologů Sigmunda Freuda, Alfreda Adlera nebo Viktora Frankla, fyziků Erwina Schrödingera, Ludwiga Boltzmanna či Ernsta Macha nebo inženýra Viktora Kaplana.

Značnou část svého života ve Vídni strávili spisovatelé a spisovatelky Ingeborg Bachmann, Thomas Bernhard, Elias Canetti, Elfriede Jelinek, Karl Kraus, Robert Musil, Heimito von Doderer, Franz Grillparzer nebo Stefan Zweig.

 

Každodennost

Vídeň je charakterická specifickou kuchyní vzniklou v dobách mnohonárodnostní monarchie, kdy každá z národnostích menšin rozšířila zdejší jidelníček. Z Maďarska byl v upravené podobě přejat guláš a palačinky, z českého prostředí, které mělo největší vliv, pocházejí štrůdl, koláče, buchty a knedlíky. Mezi typické pokrmy patří i vídeňský řízek. Stánky na ulicích nabízejí velký výběr párků a klobás, v poslední době obohatili Vídeň Turci a Bosňáci rychlým občerstvením tureckého a arabského typu (kebab, burek, falafel).

Typický je také výskyt tržnic v ulicích i na náměstích, specializovaných zejména na prodej ovoce a zeleniny. Oblíbené jsou i bleší trhy. Zejména na turisty se zaměřuje trh Naschmarkt. Hlavní obchodní třídou je Mariahilfer Straße.

Kulturní podnik svého druhu představují i vídeňské kavárny, od 19. století dějiště intelektuálního života. Kromě nabídky novin bývá ke kávě podáván i čokoládový dort, nazvaný podle jednoho z hotelů Sacher.

V čtvrtích na svazích západních vídeňských okresů, které jsou dodnes významnou vinařskou oblastí, se těší značné oblibě malé vinné lokály zvané Heurige.

 

Sport a město

Ve Vídni je jako skoro v každém hlavním městě po Evropě zastoupen každý sport, mezi nejvýznamnější zástupce patří fotbalový SK Rapid Wien a FK Austria Wien. Vídeň má i hokejový klub, jsou jím Vienna Capitals. Volejbal ve Vídni hrají Aon hotVolleys.

 

Doprava

Čtyři typy vídeňských tramvají
Související informace lze nalézt také v článcích Metro ve Vídni, S-Bahn ve Vídni, Tramvajová doprava ve Vídni, Trolejbusová doprava ve Vídni a Městská autobusová doprava ve Vídni

.

Podle statistiky z roku 2007 se 35 % přepravy ve Vídni odehrálo prostřednictvím veřejné dopravy, 32 % automobilem, 28 % pěšky a 5 % na kole.

Páteří vídeňské městské hromadné dopravy je metro (U-Bahn) a městská železnice (S-Bahn), jejíž počátky spadají na začátek 20. století. Tato základní síť je doplněna tramvajemi (od roku 1865) a autobusy (od 1907). V rakouském hlavním městě existovalo v průběhu 20. století také několik samostatných trolejbusových tratí. Všechny prostředky hromadné přepravy používají jednotný tarif a jsou provozovány převážně firmami Wiener Linien, ÖBB, Badner Bahn a také řadou soukromých autobusových dopravců.

Dálkovou veřejnou dopravu zajištuje železniční síť, která vznikla převážně ještě v době rakousko-uherské monarchie. Do Vídně se paprskovitě sbíhaly tratě z celého území tehdejší říše, což je důvodem existence několika hlavových nádraží. Nejvýznamnějšími jsou Südbahnhof, Westbahnhof a Franz-Josefs-Bahnhof. Südbahnhof je od roku 2009 přestavován na hlavní vídeňské nádraží - Wien Hauptbahnhof.

Stanoviště Citybike, veřejná půjčovna jízdních kol

Automobilová doprava využívá jako vnitřní okruhy Ringstraße a Gürtel, pro dálkovou přepravu slouží dálniční síť a budovaný obchvat města. Tok Dunaje překonává celkem 35 mostů. Podíl individuální automobilové přepravy je městskou správou cíleně omezován ve prospěch hromadných dopravních prostředků.

Ve městě je budována síť půjčoven jízdních kol Citybike. Spolu s výstavbou husté sítě vyhrazených cyklistických tras a zklidňováním dopravy díky zavádění jednosměrného provozu postupně zvyšuje podíl cyklistiky na celkové dopravě v rámci města.

Jihovýchodně od Vídně se nachází mezinárodní letiště Wien-Schwechat, domovská stanice Rakouských aerolinií. Nízkorozpočtové linky odlétají z nedalekého letiště v Bratislavě. S Bratislavou a Budapeští je Vídeň propojena také lodní dopravou.

 

 
 

 

Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< duben / 2020 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 52993
Měsíc: 787
Den: 18